Nenechte se vydeptat

Dokud jsme bydlely odděleně, přijímalo mě dítě především jako zajímavé zpestření víkendů, jako doprovod do bazénu, jako dalšího člověka, který mu dává dárky k narozeninám, prostě mě bralo nezávazně, jako někoho, kdo na chvíli přijede a zase odjede. Jelikož už tenkrát byla partnerčina dcera na prahu puberty, a jelikož se jedná o velmi bystrou dívku, byla jí podstata vztahu matky se mnou de facto jasná ještě dříve, než s ní o tom partnerka mluvila otevřeně. Vzala to v klidu, jako zajímavost, po určité době to prezentovala i před spolužáky a troufám si říci, že v kolektivu to její pozici spíše posílilo. Dívky v jejím věku jsou velmi vnímavé ke všem trendům a neunikl jim fakt, že mezi hvězdami showbusinessu je v současné homosexualita či bisexualita v kurzu, je to „in“ a nosí se to. Takže prostě „jako zajímavost dobrý“.

Vymezování pozic

Zhruba půl roku před naším sestěhováním (s nímž bylo spojené i stěhování partnerky s dcerou do Brna) byla dcera s plány seznámena a vypadalo to, že se těší. Velké město, kina, obchody… Chodila s námi na prohlídky bytů při hledání pronájmu, plánovala. Jenže… jisté náznaky budoucích problémů byly pozorovatelné už tenkrát (teď jsme ale chytřejší, tenkrát jsme je vnímaly parciálně, pokud vůbec nějak) – tendence dcery vytvářet se mnou koalici proti matce, jakoby mě přetahovat „na svou stranu“, dělat si ze mě spiklence – proti mé partnerce.

Snažila jsem se to utnout v zárodku i za tu cenu, že následovaly sankce (uraženost, omezená komunikace… však to znáte). V té době jsem ale netušila, že tohle téma vygraduje do větších rozměrů… Spolu s dalším faktem – a to nulovým respektem dítěte k cizímu, především pak mému a partnerčinu prostoru. Projevovalo se to v maličkostech i věcech zásadnějších. Maličkostí myslím například zkoumání mých osobních věcí v mém tehdejším bytě a ignorování mého chabého „prosím tě, nešahej nato, nech to být“. Zásadnějším projevem bylo to, že nesnesla nároky matky a mě na naše soukromí. Opět následovaly sankce.

A my jsme jim ustupovaly, což byla velká chyba, tenkrát ale nešlo jinak – pocity viny byly silné, obzvlášť u matky.

Děti v tomhle bývají až krutě vnímavé, u rodičů vycítí slabost, pocity viny, nejistotu, emoční vydíratelnost s neuvěřitelnou jistotou. Začenichají, vycítí a zaútočí. U dítěte je to pochopitelná reakce, proč by nevyužilo toho, že může de facto všechno? Zdravá reakce rodiče je, že se vydírat nenechá, že nemá výčitky kvůli svému soukromí, a když už má, nedopustí, aby se z nich stal nástroj vydírání. Jenže to je jako omámenému vykládat, ať uvažuje racionálně. Ne.

Partnerka žila ve výčitkách, zesílených zpětně reakcemi dítěte, které bylo vlastně neustále ujišťováno, že trpí, je chudák a má nárok na výjimečné zacházení. A tak jsme rezignovaly na vlastní soukromí, dítě jsme všude braly sebou, do všeho ho zapojovaly, skoro v ničem mu nebránily, já jsem se snažila dávat meze alespoň v maličkostech, partnerka však byla paralyzovaná úplně. Věřily jsme, že děláme to nejlepší možné, jenže ona to byla cesta do jámy lvové. Když už jsme se jednou rozhodly spolu být, měly jsme si tím být jisté především před dítětem. Je postavené na hlavu očekávat klidné soužití tam, kde samotné soužití je předmětem výčitek svědomí a nástrojem vydírání. Měly jsme si být jisté, že neděláme nic špatného, nebo se do toho raději vůbec nepouštět.

Po bitvě je každý generálem.

Zpochybňování vztahu

Dalším destruktivním, zpočátku pouze nenápadným a plíživým, faktorem byla naprostá negace našeho vztahu otcem dítěte. Partnerčina dcera jakoby do poslední chvíle nevěřila, že se opravdu sestěhujeme, jakoby i to hledání společného pronájmu v Brně brala jako hru, jako něco, co nemůže vyjít. Otec ji o tom systematicky přesvědčoval, nevěřil, že je to možné, vůbec nepředpokládal, že se to stane. Až když viděl, že jsme ten pronájem opravdu našly, že se partnerce podařilo najít zde zaměstnání a pro dceru školu, přituhlo. Začal regulérně bojovat. Mluvil o mně i partnerce vulgárně, vyhrožoval, porušoval dohody v rámci styku s dítětem, udržoval partnerku ve strachu, podporoval dceru ve všech negativních projevech vůči matce i mně. Jenže až teď - opět - vidíme v plné šíři, že finální intenzita útoků byla i naší vinou – vše jsme braly smrtelně vážně, chyběl nadhled, bály jsme se, chtěly, aby vztahy s otcem fungovaly,

neustále jsme se obhajovaly, vysvětlovaly

(pocity viny opět), jenže to bylo čím dál horší, až jsme nakonec začaly bojovat také.

(Pro upřesnění dodám, že už v té době byla dcera soudem svěřena do péče matky, dcera chtěla být s matkou, otec o svěření dcery do péče neusiloval, pouze tím vyhrožoval před rozvodem, u soudu ale nakonec se vším souhlasil. Dohoda o styku s dítětem však soudně stanovena nebyla. Styk s dítětem probíhal na základě mimosoudní dohody obou rodičů, která však nefungovala, takže partnerka navrhla po roce dohodu soudní. Více viz článek „Soudní dohoda o styku otce s dítětem“.)

Vyhrocení problémů

Dá rozum, že za těchto okolností se po sestěhování žádná harmonie nekonala. Věřily jsme, že to půjde, že se to nějak usadí, nějak tak samo, dva tři měsíce, dítě si zvykne a bude klid. Naivní jsme byly. Dítě projevilo obrovskou vůli posílenou naší nejistotou a ustrašeností. Ono se není čemu divit.

Dítě bylo zvyklé, že se veškeré naše aktivity točí kolem něho. Ano, to bylo možné, když jsme se všichni dohromady vídaly jen o víkendech, a ještě ne všech, jinak mělo matku vždy k dispozici, matku bojácnou, matku plnou výčitek, ochotnou přijmout od dcery cokoli a být jí k dispozici každou možnou chvíli. Jenže tohle se těžko udržuje každodenně. Já jsem začala vyžadovat svůj klid, s partnerkou jsme chtěly jít třeba občas do kina, někdy k nám přišly děti mé sestry, občas potřebujeme prostě jen klid, a to všechno bylo v silném rozporu s předchozím stavem, v němž jsme byly partnerčině dceři naprosto vydané, a který najednou nebyl. Dítě začalo zcela pochopitelně „kopat“, bránit se, silně, tak silně, že jsme byly vyplašené do morku kostí a říkaly jsme si, jestli ho naším soužitím opravdu trvale nepoškozujeme.

Domácí klima ovlivňoval i fakt, že z dcery dělal mučedníka její otec i její babička (partnerčina matka). Je normální, že si ranný pubescent stěžuje, že je to doma hrozné, že matka je nemožná nebo že musí umývat nádobí nebo nedejbože vysát a vytřít. Jenže není už tak docela normální, že když si na to začne stěžovat před druhým rodičem či prarodičem, tento ho lituje, posiluje v něm pocit, že je mu ubližováno a má nárok cítit se kvůli tomu až týraně. Ano. Je to zvrácené uvažování, ale

fakt, že dítě žije s námi, činilo v očích dítěte, jeho otce a babičky z jinak samozřejmých věcí (domácí práce, nároky na slušné chování…) něco nadstandardního, co my nemáme právo vyžadovat, protože dítě naším soužitím trpí.

Ze začátku jsme se snažily vysvětlovat, přesvědčovat, dokonce jsme dítěti ukázaly zákon o rodině, kde se v § 31 píše, že dítě je povinno doma podle svých schopností pomáhat, protože jeho bojkot základních domácích prací byl už neúnosný. Stejně tak další projevy naprostého despektu vůči matce, ty už jsme se ale zákonem překonat nesnažily (mám namysli § 34, kde se píše, že dítě je povinno rodiče ctít a respektovat : -)).

Zároveň jsme se snažily vysvětlovat otci i babičce dítěte, že zpochybňováním nároků na povinnosti dítěte, utvrzováním jeho trpitelské pozice v důsledku přispívají k nestabilitě jeho zázemí.

Jenže všechno bylo marné.

Situace už byla neúnosná, vše jsem konzultovala se sestrou, matkou tří dětí, ptala jsem se jí, zda podle jejího názoru v naší domácností partnerčina dcera skutečně trpí… Sestra měla názor opačný, říkala, že některé věci zbytečně řešíme, něco však i ona zhodnotila jako nepřehlédnutelné a navedla nás na myšlenku, obrátit se na odborníky. Přesně to jsme potřebovaly, někoho fundovaného, emočně nezaangažovaného, kdo bude hájit zájmy dítěte, zároveň však bude schopen širší optiky než jen „dvě ženy a dítě, no chudák dítě!!!“

A tak se šlo za odborníkem…