L&G a širší rodina

Ahoj.
Máte tady někdo už starší dítě třeba 7-leté a víc? Jestli ano, jak jste mu vysvětlily, že nemá otce, jak přišel na svět a jak to vše nese???Děkuju za odpovědi:)Pěkný den.

My jsme si s partnerkou bohužel taky myslely, že máme super babičky, ale po narození dítěte vyšlo najevo, že jedna babička rozlišuje mezi svým "biologickým" a "nebiologickým" vnoučetem. Naoko se tváří, že je vše OK, ale nenápadně preferuje to biologické. Přestaly jsme se s ní kvůli tomu stýkat a nevídá se s ní tudíž ani to "biologické" vnouče. Nevíme, jak bychom to dětem vysvětlily, že jedno k babičce smí a druhé ne, resp. jedno má babička ráda a to druhé "nemusí". Máme pocit, že by tím obě děti trpěly, tak snad bude raději lepší, když babičku budou znát jenom z fotky, případně ji uvidí 1x za rok na zdvořilostní návštěvě.

věř mi, naše prababičky jsou z vnoučka úplně urvaní, věř jim!!!

Ahoj všichni. Přemýšlím o tom, jaké vlastně máme štěstí, když naše budoucí dítě bude mít super 2 babičky-které nás berou úplně skvěle a na vnoučata se těší-a jednoho dědečka(přítelkyně je z rozvedené rodiny), který to bere taky úžasně a moc se těší.Taky naše tety,bráchové,sestřenky,bratranci...zatím super reakce těch,co to vi.Co ale NAŠE babičky-dítěte prababičky?Nemůžeme jim tím přivodit mrtvici nebo nějakou psychickou nemoc?Zní to možná směšně,ale máme obavy,že by to mohl být problém...minimálně jedna prababička dítěte to určitě nepochopí:( Co myslíte, má cenu se tím trápit? Máme jim to jednou říct? Nebo nějakým způsobem zapírat?To nechceme.Vždyť je máme rády...díky za reakce.

Ja s Vami souhlasim, co se tyce toho, ze "mirne chladna babicka lepsi nez zadna". Ani pro to vlastne nemam zadne "odborne" vysvetleni, ale ciste intuitivne to tak vnimam. Taky mi (krome emocnich a ontologickych duvodu - pocit bezpeci atd.) zalezi na tom, aby dite poznalo co nejvice na vlastni kuzi rodinnou kontinuitu - nejen sterilne z vypraveni rodicu.

Tento problém řeší zřejmě více rodičů, nejen G&L pary. Např. tchýně mé sestry se nechová ke svému naprosto pravému a přímemu vnukovi jako jeho babička. Dalo by se říci, že si udržuje image vzdálené tety, kterou stačí navštivit pouze za přiležitosti narozenin či vanoc, hlavně aby to nebylo moc často. Naproti tomu upřednostňuje děti svých dcer,ke kterým se chová víceméně babičkovsky.Má sestra to dost těžce nese,snaží se pro svého syna získat to nejlepší,tj.všechny důležité příbuzné.Takže vozí syna za babičkou pod ruznými záminkami oslav,aby byli alespon trochu v kontaktu. V určitých momentech (zvlaště je-li setkaní pod nějakou průhlednou zamínkou zrušno) jí to (i jejího manžela) značne štve,ale i přes obtíže se snaží pomalu ale jistě synka k babičce protlačit (vše v zájmu dítěte). Ja to vidím jako něco velice obtížného (člověk musí překonat své ego a jednat v zájmu dítěte), ale z vlastní zkušenoti vím, že i mírně chladná babička, kterou dítě vidí jen jednou za čas, je lepší nežli žádaná babička.
Pro G&L páry to může (ale nemusí) být ještě obtížnější. Dle mého je důležité chovat se ke svému dítěti přirozeně s rodičovskou autoritou a přesvědčit tak i své okolí. Nenechat se přetáhnout na jejich způsob myšlení(nedělám nic špatneho) a neobhajovat své rodičovství, které je prostě dáno.

snad jen jisté odlišnosti v oblasti vnímámí reality. S tím by si ale človíček měl v životě poradit a právě vy dvě budete, v době, kdy vás dítě nejvíce potřebuje, jeho oporou.
Tu oporu musí cítit ve vás, babičky-nebabičky...atd.
Byť se může zdát, nikdy nic nestojí dlouho na stejném místě.
Člověk není schopen řešit neřešitelné a když voda na mlýn nepomáhá, je lepší nechat věci uzrát. Věřte, že někdy opravdu dozrají v pravou chvíli.
Zažila jsem tyto rozdíly a vlastně extrémy na vlastní kůži, kdy jedna babička rozmazlovala a druhá odstrkovala, zakazovala půjčovat si věci, nekomunikovala a nestarala se...
Ani si mě jako dítě nikdy dobrovolně nebrala, vždy zafungovali pouze rodiče.
Nicméně jsem ji nikdy neměla o nic méně ráda, měla více vnoučat, některá oblíbenější, jiná méně oblíbená, hrály tam právě tu roli nevyřčené pravdy mezi dospělými.
Každý si vždycky myslí, že ta jeho pravda je ta jediná nejsprávnější, protože to jsem přece "já" a někdy ji dáváme dost najevo, ale okolí, byť právě ti nejbližší, můžou tu chybu vidět zase ve vás.
Pak se skutečně stává, že věci stojí a stojí..
Člověk by měl být v tomto silný a tvrdý především k sobě, k okolí už měně. Slova v některých případech neznamenají nic a rozhodují až činy, nebo třeba jen jediná věc, nic není samozřejmo a někdy se třeba ani nedozvíme, která to vlastně byla :)
Když tedy babička nemluvila se mnou, tak já jsem mluvila s ní, byla jsem asi dítě, kterého bylo všude plno a když mě moje mamča před lety vystavila traumatizujícímu zážitku (podotýkám, že nebyl jediný, tyto stavy u ní způsobovala právě její neurotická povaha s rádoby dominantními rysy) před širší rodinou (bylo to v období mé puberty a týkalo se samozřejmě mé orientace), právě "tato" naprosto odmítací babička zafungovala a opravdu, byť už dnes stará paní, funguje dodnes :)

ale pořád věřím ,že trpělivým pižláním můžu vypižlat aslespoň malé dveře na druhou stranu. Podle mě je třeba udržovat i nic neřešící typ komunikace, protože dokud je komunikace, je šance, že se věci třeba někdy trochu posunou.
Taky si myslím, že prarodiče dítěti můžou uškodit, nejakou ostrakizací určitě. Hlavně na tom by se melo pracovat. Pokud by rodiče pak měli (ve vašem případě mělyyyy ) dojem, že dítě nejak pociťuje a špatně prožívá chlad či odtažitost ze strany prarodiče (pokud mu to prarodič neřekne otevřeně nějak, tak si toho dítě podle mě zase tak brzy nevšimne, tak je možná lepší vzít to na vlastí hlavu? Jako ve smyslu, komunikovat s děckem spíš na rovinu stylem - to se tebe ve skutečnosti netýká, babička nemá moc ráda nás. o tebe nejde - nebo já nevím? Každopádně děti od určitého věku mají tendenci brát dost věcí osobně a přičítat konflikty mezi dospělými za vinu sobě. Takže si nemyslím, že by je to neohrožovalo, byť s rodiči dobrý vztah mají. (???)

Jeste k tomu,ze pokud jsou fungujici rodice, nemuzou prarodice udelat nic, co by dite poskodilo.
Jenze: kdyz prarodice prave nebudou delat vubec nic? Zadny zajem o dite neprojevi? Nebo kdyz se pri spolecnem setkani budou k diteti chovat zdrzenlive, aby si proti sobe nepopudili to druhe "vlastni", byt polodospele dite? Nemuze toto dite nejak traumatizovat? Fakt nevim.
A dale: kdyz bude dite celit casem (ve skole...) obcas minimalne udivenym pohledum okoli kvuli netradicni rodine, v niz vyrusta, neni prave o to dulezitejsi, aby to v ramci rodiny fungovalo bezproblemove?

tak to treci konfliktni obdobi bylo asi nevyhnutelny. ale ted zpetne kdybych v tom byla, tak by se snazila byt trpelivejsi a mit pro matku partnerky vetsi pochopeni. tenkrat jsem ale videla jen to, ze svym pristupem utvrzuje vnucku, ze u nas trpi. strasne jsem to prozivala. chybel nadhled. dneska bych byla schopna se vice vecem zasmat.

ja taky vzdycky radim nejlepe a nejvecneji a nejobjektivneji tam, kde jsem nejmene zaangazovana, to je jasny.
Jinak k te otevrenosti: souhlasim. Ja si treba mysli, ze jsem ze zacatku udelala obrovskou chybu v tom, ze jsem prave vsechno chtela zpruhlednovat hned - hned ujasnit, hned rikat, jak to je, hned chtit, aby matka partnerky vsechno prijala a kdyz s tim ma problem, aby rekla, s cim ho ma. A obcas jsem to tim dost hrotila.
Tim snazenim mam ted na mysli neco jinyho - spis snahu o normalni nekonfliktni bezny NIC NERESICI typ komunikace. Ktery je ted, myslim, uz castecne mozny, protoze ty nejvetsi treci plochy se obrousily.

Já bych se odpíchla od toho emotikonu, kterej proráží hlavou zeď, což většinou nejde. Říká se, že hlavou zeď neprorazíš. Já myslím, že to je hezký a statečný, že se snažíte s „křídlem“ partnerky komunikovat otevřeně a máte to tak určitě dělat pořád dál. Na druhou stranu mám ale nějak pochopení i pro ně. Dovedu si představit, že někdo otevřeně o některých věcech komunikovat nechce a vůbec neumí. Prostě mu to nejde. Ne proto, že je zlý nebo špatný člověk, ale má k tomu nějaký důvody, na který je většinou těžký přímo ukázat nebo je pojmenovat, natož je odstranit. Můžeme se postavit na hlavu a zkoušet to pořád dokola a každým novým neúspěchem se zafrustrovat ještě o trochu víc. Znám to z vlastní zkušenosti, i když se to týká něčeho úplně jinýho než ve vašem případě. Taky u vlastní rodiny takového pochopení a shovívavosti, kterou cítím v tomhle případě, schopna nejsem. Já bych řekla, že jste hlavně důležitý vy. Když se tím nenecháte vydeptat, jak samy píšete v úvodní výzvě, tak z toho nebude vydeptaný ani vaše dítě. Teď vám ještě naláduju jedno velké psychologické moudro, omlouvám se za to: Nejste svoji rodiče. Jinými slovy vaši rodiče nemůžou udělat nic, co by vás nebo vaše dítě nějak zničilo nebo poškodilo.
A s třináctiletou dcerou mně připadá výhoda, že jí navěky třináct nebude a to může dělat velkej rozdíl.

přesně. zatím jen tolik: v některých komentářích se tu psalo o "vydědění" rodičů a příbuzenstva, to ale v případě, že chcete nebo máte děti, není řešení. gestem, které "moje křídlo" nebude moct přehlížet, bude registrace, aspoň já v to doufám.
hlavní je nepřistupovat na "paralelní realitu" (ve které moje partnerka figuruje jaksi divně v pozadí) a komunikovat otevřeně a to i tehdy, když toho druhá strana není schopná nebo se toho bojí.

my tohle, jestli se zadari, budeme resit hodne. Chtely bysme, aby matka partnerky delala jejimu nebiologickemu potomkovi babicku se vsim vsudy, ale bojime se, ze to nepujde. Ne proto, ze by proste odmitla a rekla, ze s tim nechce mit nic spolecneho, ale spis prave ty ruzne obavy, nejistota a tlak jinych clenu rodiny, kteri by ji za pripadnou vstricnost vuci nam mohli sankcionovat urazenosti, prerusenim styku,atd.
Dalsi vec, ktera asi bude problem, bude vztah partnerciny dcery s dalsim ditetem. Kdyz odmita me, tezko asi prijme me dite. A kdyz uvidi obavy a vyhybavy postoj u babicky, tak to tomu asi taky nepomuze. No fakt nevime, co s tim. Mne to pripada neresitelne a dost me to trapi.

My jsme se o tomhle radily i s odborniky a ti nam rekli, ze proste nemuzeme cekat, ze nas rodina partnerky prijme, pokud jevi takove znamky nevole a zatatosti. Ze se proste musime smirit s tim, ze nas neprijmou nikdy. Jenze to, ze neprijimaji me nebo nas vztah, to clovek vezme a smiri se s tim. Jenze kdybychom mely dite, tak to uz je jiny kalibr a tam uz muze dojit k urcite traumatizaci toho ditete, kdyz vidi, ze cele to "partnercino kridlo" se na nej diva nepratelsky. Nebo ne? Jak to clovek vystvetli triletemu ctyrletemu diteti?

Pro nas uz by bylo obrovskym prinosem, kdyby s nami matka partnerky otevrene a klidne drsne komunikovala o tom, co se ji nelibi, co si mysli, co ji stve atd. Alespon by se to zpruhlednilo a rozkrylo, vsechny ty negativni pocity.
Jenze tohle mlceni, tichy bojkotovani, delani, ze nic a pritom vime, ze neco, to je nejhorsi. Protoze zdanlive neni co resit vlastne.