Spolupráce s pedagogicko-psychologickou poradnou

Opět: výčitky, pocity viny, strach, vydíratelnost nejsou řešením, ale cestou do pekla

Proč jsme se rozhodly řešit problémy s partnerčinou dcerou ve spolupráci s odborníky, je popsáno v předchozím článku. Dostaly jsme kontakty na několik psychologů a jednu pedagogicko-psychologickou poradkyni. Nejprve šla partnerka za psycholožkou sama, podruhé i s dcerou. Popsala jí situaci a problém směřovala spíše na dítě. Dítě má problém, dítě se nemůže srovnat se změnou a nestandardní konstelací doma, negace dítěte je ještě podporována otcem a babičkou.
Čekaly jsme, že psycholožka bude soustřeďovat svou pozornost na dítě, ale kupodivu… Kupodivu směřovala pozornost na matku, problém viděla v ní a v jejích očekáváních.
Když to shrnu, byl obsah jejího sdělení následující:
Nemůžete čekat, že vás vztah někdo posvětí, že ho vaše dcera, matka i otec dítěte přijmou. Musíte počítat s tím, že ho budou až do dospělosti vaší dcery negovat, přestože tím situaci ještě zhoršují. Musíte se naučit řešit situace i v této atmosféře. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby otec také spolupracoval s odborníkem. Zkuste ho o to požádat.

Spolupráce otce


Spolupráce otce nebyla žádná. Vysmál se a vynadal matce, že dceru tahá k šarlatánům. Aby někam šel, to vůbec nepřipadalo v úvahu. Neměl zájem na stabilizaci dceřina domácího prostředí. Přestože souhlasil s tím, že bude dítě v péči matky, přestože s tím souhlasil i po našem sestěhování, přestože dceři říkal, že to u nás bude muset do těch osmnácti nějak vydržet, negoval jakoukoli snahu situaci zklidnit. Asi mu více vyhovovaly boje a nevraživost.

Pedagogicko-psychologická poradna


Pořád jsme ale nedostaly odpověď, co dítě. Zda netrpí, zda není poškozováno, zároveň jsme potřebovaly rady, jak zvládat jeho negace takřka všech všedních věcí (komunikace, domácí práce, základy slušného chování – vše pouze za dveřmi našeho bytu a bez přítomnosti dalších osob. Pokud přišla návštěva či jsme někam šly – poradnu však nepočítám : -)) - , bylo dítě plno poslušnosti a respektu). Proto jsme šly do pedagogicko-psychologické poradny, která má soustředěnost na dítě v náplni práce. Nejprve šla pouze partnerka s dcerou, podruhé jsme šly všichni tři. Na odbornici jsem měly štěstí, jednalo se o ráznou paní, která se nezalekla vzpurného, bojovného dítěte, které ostentativně tvrdilo, že žádný problém není a že problém má matka. Ono, že nic říkat nebude. A neřeklo. Přesto s ním odbornice provedla nějaké testy a v rámci možností i rozhovor, poté si vyslechla matku (oběma se věnovala odděleně), poté chvíli poseděla s oběma naráz a potom zase jen s matkou.
Její závěry byly věcné, střízlivé. Řekla matce, že dítě prošlo velkými vnějšími změnami, že neví, kde je pravá, kde je levá, že do jisté míry svou matkou nepoznává a diví se, co je vlastně zač. Zároveň ale řekla, že dítě má velké sklony vládnout a těžko přijímá, když se věci netočí kolem něho a podle něho, že matku jednoduše vydírá, že matka je slabá a nejistá a svému dítěti příliš ustupuje.
Odbornice byla schopná vidět naše problémy nejen jako „dvě ženy a dítě“, byla schopná rozpoznat tam i jevy na této konstalaci nezávislé – dispozice dítěte, dispozice matky, vliv vztahových vzorců před rozvodem, věk dítěte atd.
.

Řekla partnerce, že dítě potřebuje pevné meze. Ovšem meze od matky, že já bych se měla držet stranou a maximálně matku podpořit. Matka musí být věcná, silná, konstruktivní, nesmí dítě odmítat, ale nesmí se jím nechat vydírat. Odbornice potvrdila to, co jsem do partnerky hustila měsíc před tím já. Z mojí pozice to ale samozřejmě vyznělo opačně – že jsem proti zájmům dítěte. Partnerka potřebovala potvrzení od vnější autority, že dítě potřebuje meze a že meze nejsou projevem odmítání, ale naopak lásky.
Jenže dítě se mezím samozřejmě bránilo a vyskytly se ještě větší problémy a hrozby. Takže jsme šly do poradny znovu, tentokrát všechny tři. Odbornice si vyslechla mě i partnerku – dohromady. A poradila nám opravdu v konkrétních věcech. Dítě sedělo na chodbě a čekalo. Odbornice se rozhodla, že s ním komunikovat nebude, že by mu jen poskytla prostor pro další odboje a vymezování se, že se jí tato strategie už několikrát vyplatila. Navíc nám tím nepřímo ukázala ten správný směr – nenechat se. Neodmítat, ale nenechat se. Mně opět zdůraznila, že musím většinu výchovné iniciativy nechat na matce, můžu s ní třeba souhlasit, ale ne příliš angažovaně, aby dítě nenabylo pocitu, že s partnerkou proti němu tvoříme koalici.

Přehled konkrétních rad z poradny na vybrané problémy


Vliv otce
Otec staví vztah se svou dcerou na vratkých základech, je to krátkodeché, dceru si kupovat, popírat základním pravidla, jen když se tím získá „krátkodobá strategická výhoda“. Takto vykoupená přízeň dcery je zrádná a nemá dlouhého trvání. Nesnažte se s tím bojovat, dbejte na to, aby platila základní pravidla, zbytek neřešte.

Vydírání
Pokud se objeví vydírání jakéhokoli charakteru, nesmí na vás platit, byť by bylo sebe-hrozivější. Nesmíte se nechat vystrašit, to je totiž cíl vydírajícího. Vše řešte v klidu, sebevědomě, s chladnou hlavou. Závažnější projevy vydírání ohrožující zdraví dítěte (sebepoškozování, odmítání jídla…) řešte s pomocí lékařů a institucí (problém se tím zveřejní a zvěcní, což dítě nechce, dítě chce matku vystrašit a potrestat). Psychické vydírání (nekomunikace, výhružky, že odejde…) ignorujte. Nechte to na dítěti. Nechce s vámi mluvit? Ať nemluví, nedoprošujte se, nebuďte uražení, nevyhrožujte. Starší vás, že odejde? Řekněte mu, že pokud mu bude někde lépe, ať jde, že budete rádi, že je spokojené.
Prostě: vydírání by mělo mít nulový až mínusový efekt.

Odmítání domácích povinností
Pokud na dítě neplatí domluvy a apel na solidaritu (všichni doma děláme, proč ty bys neměla?), musíte najít něco, na čem mu záleží, a tím ho sankcionovat. U nás to bylo kapesné.

Odmítání sdělování informací ze školy
Nechce vám říct, co bylo ve škole? A má ve škole problémy, nebo má dobré známy bez stížností od učitelů? Pokud je to v tomto směru bez problémů, tak informace ze školy nevyžadujte. Nechce říkat, ať neříká, nedolujte to z něho. Pokud není, řešte to ve spolupráci se školou.

Dítě vás nezdraví
Je to sice nepříjemné, ale nechte ho. Ať nezdraví. Berte to jako jednu z méně podstatných věcí, na které holt trvat nebudete.

Závěr


Závěr je jasný. Výčitky, pocity viny, strach, vydíratelnost nejsou řešením, ale cestou do pekla.
Anna Jančaříková (2007-08-29 00:04:36)

VSTUP DO DISKUSE (Počet reakcí: 0) » (dnes: 0)



 
Část tohoto portálu má inzertní charakter. Zadávání nepravdivých údajů je v rozporu se zákonem.
Provozovatel portálu lesbickykoutek.cz neodpovídá za případné vzniklé škody uživatelů seznamky na tomto serveru.