Nenechte se vydeptat

I když tu jakoby chyběl druhý hlas, články v této sekci věcně a stručně shrnují, "jak se věci měly" a kdybych to vnímala jinak, určitě by tu nebyly-)

Jako matka jsem se na začátku sama sebe ptala:

1. Je lepší předstírat, žít falešný život a zachovat zdánlivě funkční rodinu, nebo otevřeně přiznat, jak se věci mají a stát si konečně za svým životem a svým rozhodnutím?

2. Pokud vše přiznáme, máme s partnerkou žít každá sama a čekat na Godota, nebo se sestěhovat a žít spolu?

3. Ptala bych se tak, kdyby mou partnerkou nebyla žena?

V okamžiku, kdy jsem si na třetí otázku odpověděla ne, odpovědi na předchozí dvě byly hned jasnější. I tak jsem se hlavně na začátku našeho společného soužití nevyhla pocitům viny a výčitkám svědomí. Dnes vím, že byly nejen z velké části zbytečné, ale i kontraproduktivní. "Vy vlastně čekáte, až vám okolí i vaše dcera potvrdí, že děláte dobře, že s vámi souhlasí. Měla byste to nechat být a řešit problémy, jak přijdou." To mi v jedné krizové chvíli řekla psycholožka z poradny. A je to tak: nekonečné ospravedlňování vlastního rozhodnutí nevede nikam, snad jen k menšímu sebevědomí.