Nenechte se vydeptat

Reakce mých rodičů a partnerčiny matky byly takřka opačné, konzistentní s celkovými opačnými životními postoji a postupy při řešení problémů. Partnerčina matka řeší problémy jednoduše tím, že dělá, že je nevidí. Soustředí se na podružnosti, všem se snaží vyjít vstříc, hlavně aby byl klid, veselo, vše zvenku vypadalo v pořádku, i za tu cenu, že se budou přehlížet opravdu zásadní věci. A tak její reakce na sdělení, že se partnerka bude rozvádět, že má přítelkyni, že to už jinak nebude, řekla jen „a tak co, no“ a zavedla řeč jinam. Ale nebylo to vyrovnané „tak a co“, nýbrž „tak a co“ vyhýbavé, únikové, možná s tajnou nadějí, že to snad časem přejde. Jenže ono to nepřešlo, naopak se to dokonce sestěhovalo, občas tak dochází i k setkáním, kdy už se velmi těžko předstírá, že něco není. Partnerčina matka se tak ocitá v komplikovaných situacích, kdy je s námi ve společném prostoru, před partnerkou se mě snaží neodmítat, jenže před vnučkou se se mnou bojí mluvit, takže ve výsledku se na mě za celou dobu sotva podívá a mluví se mnou povětšinou pouze v nepřítomnosti partnerčiny dcery.

Tím ji však posiluje v přesvědčení, že naše soužití je pro ni újmou

. Shodly jsme se s partnerkou, že by nám bylo mnohem milejší, kdyby otevřeně řekla, že se jí nelíbí, jak žijeme, a nesnažila se vyhovět všem, protože to je nemožné.

Moje matka se k tomu postavila opačně. Zavalila mě proudem otázek, následně vyslovila soud, že by jí ani tak nevadilo, že mám přítelkyni,

co jí ale vadí nepřekonatelně, je fakt, že je do toho zatažené dítě, což je podle ní velká nezodpovědnost moje i partnerky

. Chápala jsem ji, zvenku se dalo těžko vysvětlit, že to z naší strany není žádná hra, rozptýlení z nudy. Dítě by mělo být na prvním místě, mělo by mít stabilní zázemí, které si ale nedokázala představit. „A to teď budeš žít jak? Sama? A budete se o víkendech navštěvovat s přítelkyní?“ To byl asi důvod, proč po dalším roce přijala informaci o tom, že se chceme sestěhovat, už ne zdaleka tak podezřívavě. Společné soužití s sebou nese mnohem větší odpovědnost.

Můj otec je člověk celkem otevřený, citlivý na vydírání, manipulaci, pokrytectví, se smyslem (někdy až patetickým) pro tu "něcojako" nadčasovou, spravedlnost. Když u něj někdo obstojí z tohoto hlediska, je už podružné, zda se jedná o muže, ženu, homosexuálna, heterosexuálna atd. U něj jsem si byla téměř jistá, že půjde až k podstatě problému. A taky, že ano. „Mně je jedno, jestli jsi homosexuální nebo heterosexuální. Hlavně, abys byla spokojená.“ Anebo jinak a bodřeji „každý si kurví život podle sebe“. Před sestěhováním analyzoval situaci spíše odborně, než osobně. „Pro dítě je důležité stabilní zázemí a čím více zodpovědných lidí bude mít kolem sebe, tím lépe“. To tvrdila i moje sestra, která nám byla celou dobu velkou podporou. Sama matka tří dětí, velmi nás do společného soužití motivovala.

Oba dva také, když se při sžívání vyskytly problémy, nehodnotili situaci optikou „dítě a dvě ženy“ ale spíše optikou „dítě, stěhování, nové prostředí, nový partner matky“, stejně jako později odbornice v pedagogicko-psychologické poradně

.