L&G a širší rodina

Oslovila mne paní Zuzana Špidlová. Bude natáčet pořad o lesbických rodinách . Ptala se, zda bych nechtěla říci pár slov k našim vztahům v rámci širší rodiny. Mám se vyjádřit jako teta chlapečka vychovánaného mojí sestrou a její přítelkyní. No proč ne, pokud by to mohlo něčemu prospět. Domluvily jsme si setkání a mne začalo pomalu docházet, že to nebude tak jednoduché. Nenapadalo mne nic zvlášního, o čem bych měla mluvit, nic, co není úplně běžné.

Když jsme se Zuzanou Špidlovou potkaly, už jsem nevěděla vůbec. Neviděla jsem nikde žádný problém, žádné téma. Paní Špidlová mi po chvíli připomněla můj mnou dávno zapomenutý článeček na Drbně . Trvalo mi, než jsem se matně upomenula - Ha!!! Takže kdysi jsem věděla. Problém jsem viděla a dokázala o něm pěkně teoreticky pojednat. Celá já. Jediné, co jsem teď ze sebe zvládla vypravit, bylo „Ale to bylo před Matouškem. Dneska už bych to nenapsala“.

Nenapsala. Ne proto, že bych zkušeností změnila názor. Jen mi to najednou připadá absurní. Teď je tu kluk, který ve své kostkované čepici vypadá jako rošťák z Ladových obrázků a s rozverným úsměvem mne zdraví „Ogy, čááááu“. Kluk, kterého znám od narození. Potřebuju vztah k němu nějak odůvodňovat? Mohla bych místo „mám ho ráda a vždycky se na něj těším“ říkat třeba „snažím se jakožto člen jeho širší rodiny býti nárazníkovým pásmem, změkčujcím polštářem, který dítě trochu odcloní od případné vnější hostility" ?! Změkčujícím polštářem jsem nanejvýš, když padá z  prolézačky.

Pro moje děti je Maty taková samozřejmost, jako že ráno vyjde slunce. Navštěvují se, hrají si a už se i hádají a perou. Mohu to snad komentovat slovy „v zájmu Matouška jsme nerezignovali, bojujeme za právo dětí udržovat tyto vztahy, snažíme se prolamovat bariéry a zahlazujeme vzájemné konflikty"? Ano, konfliky zahlazujeme neustále, pokud se děti vzájemně pustí do boje o právo držby nejzajímavější hračky.

Celá teoretická moudra se proměnila ve „vídáme se, máme se rádi, těšíme se ze své přítomnosti, chodíme na hřiště, do cukrárny nebo „na jedno“. Já Matyho život sdílím stejně, jako moje sestra sdílí životy mých dětí. Pomáháme si, bojíme se o sebe. Stojíme při sobě. Neumím prostě říci nic jiného, než co by řekly jiné tety a jiní strýcové, kteří si jsou se svýmu sourozenci a jejich dětmi blízcí. Kluk v kostkované čepici, co mi říká „Ogy, čááááu“, se mi zkrátka do žádného teoretického mudrování nevejde.