L&G a širší rodina

Homosexuálních páry často provádí v rámci úsilí o zplození potomka všelijaké kejkle. Jejich děti tím získávají alespoň jednu nespornou výhodu – nikdy nemusí mít ani stín pochybností, jestli třeba nebyly počaty nechtěně, neplánovaně, omylem, jestli jejich příchod na svět nebyl pro rodiče spíše nepříjemným překvapením. V tomto smyslu je jejich zakotvení v rámci nukleární homosexuální rodiny nezpochybnitelné. O to nejistější však může být jejich pozice v rámci rodiny širší. Jak se vyrovnají prarodiče s faktem, že jejich vnouče bylo zplozeno nějakým z jejich hlediska obskurním způsobem a je vychováváno homosexuálním párem? Co strýcové a tety? Sestřenice, bratranci? Nehrozí, že se takové dítě v rámci širší rodiny dostane do určité izolace? Že bude znevýhodněno oproti ostatním dětským příslušníkům širší rodiny? Že bude dospělými příslušníky širší rodiny ignorováno či dokonce aktivně odmítáno a ze strany ostatních dětí v rodině třeba zesměšňováno?

Sebepřijetí dítěte je ovlivněno nejen vztahem s rodiči, ale i mírou akceptace ostatních „významných druhých“, tedy i příslušníků širší rodiny. Košaté vztahy s příbuznými jsou pro dítě, pro jeho pocit útulna a bezpečí na světě, důležité, a troufám si říci, že zejména kvalitní vazba na prarodiče je pro děti nenahraditelná. Může se stát, že nejbližší příbuzní zaujmou k dítěti homosexuálního páru a k celé situaci rozpačitý či negativní postoj. Toto odmítnutí ale ve většině případů zřejmě není důsledkem nějaké zloby, nelásky, ale může být projevem pouhé paniky. Řadu příbuzných takového dítěte celá situace určitě zaskočí, znejistí. Vyrojí se jim spousta otázek, pochyb, mnoho věcí mohou považovat za problém, zakoušet pocity určitého ošizení či křivdy a často i studu. Babička koneckonců taky nežije v sociálním vakuu a představa jejího „coming outu“ ohledně vnoučátka (anebo hrůza, že se to provalí třeba před kamarádkami, sousedy, kolegy a kdoví kým -))) pro ni může být tak stresující, že se kontaktů s vnoučetem raději vzdá. A o dost obtížnější pozici asi mají rodiče a příbuzní ze strany toho člena homosexuálního páru, který je oním rodičem „de facto“. Pro mnohé může být velmi problematické dělat příbuzného dítěti, které vychovává homosexuální pár a které navíc s nimi biologicky nemá nic společného. Mohou si klást otázku, proč by se měli takovým dítětem vůbec zabývat, věnovat se mu, citově do něj investovat.

Pokud na takové potíže v rámci širší rodiny dojde, určitě není ze strany homosexuálního páru rozumná reakce učinit totéž, tedy z rodiny se stáhnout, „udělat se pro sebe“, tyto „významné druhé“ pro dítě jakoby „znevýznamnit“. V zájmu jejich dítěte určitě stojí za to nerezignovat, bojovat za právo dítěte na tyto vztahy, udržovat kontakty, snažit se prolamovat bariéry, opakovaně zahlazovat vzájemné konflikty. Možná se by se v tomto případě mohla osvědčit i pomoc profesionálního mediátora.

Oprávněně je velká pozornost věnována systémovým nedostatkům, jako je např. chybějící zákonná úprava homosexuálního rodičovství. Ale mezi homosexuálním párem a jeho dítětem a společností, která může být v tomto směru dlouhodobě i poměrně nepřátelská, se otvírají možnosti širší rodiny být tím nárazníkovým pásmem, změkčujícím polštářem, který dítě od případné vnější hostility trochu odcloní. Pokud to v té rodině bude dobře klapat. Pokud neřešené, s nikým neprobrané problémy, nezodpovězené (a často možná i nahlas nevyřčené) otázky a neventilované pocity nezabrání navázání zdravého, bezprostředního vztahu s dítětem. Domnívám se proto, že by mělo opakovaně docházet k tematizování problémů fungování a funkčnosti širší rodiny vztahu k dítěti homosexuálního páru, k pokusům vtáhnout tyto příbuzné do debat o rodičovství homosexuálů, věnovat jim v jejich rámci dostatek prostoru a pozornosti.