L&G rodiny ve světě

Katolická (tedy tzv. "všeobecná") církev zastává vůči homosexuálům ve všech státech obecně jednotkný postoj. Vychází přitom ze svého katechismu, který sice už nezní tak tmářsky jako v 19. století nebo ve středověku, přesto je mu "všeobecná" tolerance poměrně cizí. Katolická církev stručně řečeno rozlišuje mezi homosexuálním chováním a homosexuálními sklony. Homosexuální chování je prý třeba odsoudit a odmítnout, protože není "plodem opravdového citového (sic!) a pohlavního doplňování se" a homosexuální sklony je třeba potlačovat. Člověka s takovými sklony sice katolíci údajně neodsuzují, ale "se soucitem a jemnocitem" ho litují... pokud ovšem sklonům nepodlehne, pak běda mu! Homosexuální osoba je totiž "povolána k čistotě", nejlépe snad do řad kléru (je-li to muž), případně kláštera (je-li to žena)... Otevřená náruč církve by vysvětlovala některé v médiích propírané kauzy o homosexuálních kněžích a seminaristech: zachovat čistotu je zjevně těžké i v klauzuře.

Jako z jiného světa se pak jeví zprávy ze severských protestantských zemí, kde se knězem či farářem mohou stát muži i ženy, kteří svou homosexuální orientaci netají. Argumenty biskupů, kteří je jmenují, přitom vycházejí ze stejných křesťanských postojů. Roku 2006 například norská biskupka Rosemarie Kohnová odmítla odvolat z funkce farářku, která krátce po svém jmenování začala žít se ženou. Kritiky svého rozhodnutí biskupka Kohnová umlčela tvrzením, že "musí být věrna pravdě lásky". Podle ní "nešlo o případ, kdy o pravdě rozhoduje většina. Každý se musí řídit svým vlastním srdcem." (více např. zde)

Oficiální postoj katolické církve vůči registrovanému parnerství je však jasný: ne a ne! V České republice před přijetím zákona o registrovaném partnerství katoličtí kněží dokonce na protest zorganizovali petiční akci a své ovečky vyzývali k podpisu během nedělních mší, několik představitelů církve se pohoršovalo v médiích, žádné masové protesty a průvody jako ve Španělsku (kde homosexuální svazky paradoxně získaly daleko více práv než než v ateistické ČR!) nebo ve Francii se však nekonaly.

Po přijetí zákona vydala Česká biskupská konference stanovisko, ve kterém se znepokojuje nad údajnou novou nerovností: skandál! registrované partnerství mohu uzavírat jen homosexuálové! Tím její oficiální projevy prozatím skončily, ale až přijdou na řadu veřejné debaty o adopcích a dětech vyrůstajících v registrovaném partneství obecně, určitě se máme na co těšit. Ovšem pokud jako v některých jiných zemích EU dojde k rozšíření práv registrovaných párů o právo na adopci, můžeme být jen rádi, že katolická cíkev nemá ve své správě adopční agentury podobně jako v Británii.

V Británii představují agentury katolické církve třetinu sektoru dobrovolnických organizací a po schválení adopcí pro homosexuální páry britským parlamentem se samozřejmě množily jejich protesty a snahy těmto adopcím bránit. Představitelé katolických adopčních agentur dokonce prohlašují, že pokud budou nuceny řídit se novou zákonnou úpravou - což budou, protože jinak by porušovaly zákon - a mezi potenciální adoptivní rodiče budou muset zařazovat i homosexuály, raději svou činnost po ukončí. Některé z organizací přitom v Británii působí více než sto let a všechny odmítavý postoj k adopcím homosexuálů zjevně nemají: za posledních 20 let z celkem 720 umístěných dětí jich 13 adoptovaly stejnopohlavní páry. Britská vláda původně katolickým agenturám slibovala "extra čas" na to, aby se na adopce podle nových pravidel mohly připravit, po krátkém dohadování od čekání na změnu postoje katolických organizací však upustila - nejspíš dospěla k názoru, že by stejně tak dobře mohla čekat na Godota.