Lesbické rodičovství

» PETRA, ŘÍJEN 2007:

"Rozvedené" lesby

Ahoj holky, jen bych vás chtěla pozdravit a popřát vám, ať máte hodně síly a vztah vydrží. Píšete, že uvítáte reakce... Moje zkušenost je docela specifická a dnes už si připadám jako "menšina v menšině v menšině". Hned vysvětlím: první "odlišnost" - zjištění, že jsem lesba. Někdy kolem 17 let. Coming-out, v rodině, u přátel, na vysoké atd. Od 20 společný život s přítelkyní, v roce 2001 se nám narodil syn z umělého oplodnění (jsem biologická matka) - další odlišnost.

Od roku 2004 rozpad vztahu (definitivní rozchod až po dvou letech). Celkem jsme tedy spolu byly 13 let. A musím říct, že občas bych přivítala možnost řešit věci soudně, aby odpadly neustálé dohady. Beru bývalou partnerku jako rodiče dítěte, syn se s ní stýká intenzivně (2 všední dny v týdnu + jednou za 14 dní celý víkend), ale některé komunikační problémy mezi námi by jistě lépe šly vyřešit při nějaké "psané" dohodě. Dodneška jsem se nezbavila pocitu viny za rozpad vztahu - vůči synovi (přivedla jsem ho do netradiční rodiny a ta se ještě ke všemu rozpadla!). Někdy si připadám jako mezi mlýnskými kameny mezi bývalou a současnou partnerkou - jedna má pocit, že ta druhá není rodičem, max. nějakým méně hodnotným, náhradním, druhá se cítí být rodičem, protože už se o syna rok intenzivně stará spolu se mnou a bude se starat i nadále...

Občas nastávají docela absurdní situace a já jsem jen ráda, že není znám biologický otec... , který by jistě do vztahových třenic přidal své. Snad můj příspěvek vyznívá příliš skepticky, ale zdá se mi, že v dohadech a hádkách nejspíš není rozdíl mezi hetero a homo dvojicemi. Pokud je ve vztahu dítě, je to o to těžší kvůli neexistenci právního rámce. Bývalá i současná partnerka vyjadřují obě stejnou rozladěnost: "nejsme DOST rodiče" a jejich nespokojenost směřuje ke mně. Někdy si připadám, že jsem se svým biologickým mateřstvím dopustila na obou neuvěřitelné křivdy...

Vánoce

Někdy to bývá hodně těžké, např. včera mi syn oznámil, že chce být na vánoce u rodiny Ex (žije s novou partnerkou a jejími dětmi, které ona má ve střídavé péči s manželem)... Je to pro mě vážně náročné, vánoce mám moc ráda a jsou pro mě rodinným svátkem, budu smutná. Ale už loni kdy jsme se dohadovaly hodně, jsem navrhovala střídání po rocích. Takže to dodržet musím. Mojí současné partnerce se to nelíbí vůbec, ale v tomhle věc vždy nechává na mě. Náročné budou jistě reakce okolí, které už se dost podivuje, jak ho má moje Ex často. V tomhle jsou lidé dost ovlivněni tím, že to prostě není "krevní poutu", až mě někdy jejich reakce šokují. (Často, když jsme spolu ještě žily, byla jedna z reakcí: "A jak ho vlastně tvoje partnerka bere?") Jak asi, když k němu vstávala, přebalovala ho, jezdili jsme společně v noci do nemocnice na píchání oušek... nevím.
Vánoce syna u mojí Ex se skutečně ukázaly jako velký problém, údiv jsem spatřila i ve tvářích svých velmi tolerantních rodičů.

Důležitost právního rámce a oficiálního posvěcení

No, je to domlouvání někdy fakt děsné a složité, ale abych ji vyškrtla, když o něj zájem má a on ji bere jako rodiče (a mockrát jsem mu to tak vysvětlovala, že ona jeho rodič je)?
Byla jsem sama přesvědčená o tom, jak mezi mnou a partnerkou půjde po rozchodu vše hladčeji, protože jsme obě rozumné. Ale asi to fakt není možné... nějak jsme se sice domluvily, ale je to asi stejné jako s registrovaným partnerstvím, když jeho odpůrci říkali - "všechno můžete vyřídit u notáře pomocí smluv"... a nebyla to zdaleka pravda. Pak je tu další aspekt, vliv uzákoněného svazku na to, jak tento svazek bere rodina a společnost. A to můžu srovnat, protože mám za sebou dlouhý vztah, který neměl šanci "dostat papír" a teď vztah registrovaný. Přestože jsem dřív neměla (ani moje Ex) problém s rodinou, okolím, ten punc úředního posvěcení má velkou váhu - těžko se to popisuje, ale hmatatelně ji cítím. Např. pro rodinu mojí současné partnerky byla naše svatba velmi významným krokem k tomu, aby její orientaci a náš vztah přijali! A pomohlo jim k tomu hodně i to, kolik jsme měly na obřadu a oslavě příbuzných (z mé strany) a kamarádů, kolegů a jak to všichni brali.

Něco podobného by jistě fungovalo i u dětí - kdybychom dosáhli právního postavení druhé partnerky jako rodiče (a nezáleží na tom, že v současné chvíli už je to moje Ex..., vždyť se rozvádí půlka párů a jejich vztahy k dětem jsou právně ukotveny.) Bylo by to jasněji deklarováno a společností pak lépe přijímáno, tomu pevně věřím - a mně by se lépe mluvilo např. ve škole, kde jsem dnes asi za exota (nejen lesba s dítětem, ale "rozvedená" a ještě se kluk stýká s bývalou)!

Petra, říjen 2007