O L&G rodinách odborně

Kateřina Nedbálková

Zatímco si pomalu zvykáme na to, že rodinu vždy netvoří matka, otec a děti, a více či méně ochotně akceptujeme existenci rodin jen s jedním rodičem či modely rodin rozvedených, kde děti za svůj život vystřídají rodičů několik, některé hranice zůstávají stále vymezeny zcela jasně. Jejich kontury jsou přehledně vyznačeny imperativem povinné heterosexuality. Ta "přirozeně" páruje mužství s ženstvím a právě toto spojení je prezentováno jako ideální forma pro výchovu dětí. I v zemích, které legislativně umožňují partnerské soužití osob stejného pohlaví, je sféra rodičovských práv těchto svazků obvykle ponechána stranou. Výjimkami jsou například Nizozemí nebo americký stát Vermont, kde je registrované partnerství postaveno naroveň klasickému manželství a to právě i co se týče rodičovských práv. V České republice, kde již třikrát neprošel ani návrh zákona o registrovaném partnerství, který se otázkám rodičovství pečlivě vyhýbal, jsou tedy oficiální možnosti zakládající gayům možnost rodičovství naprosto nulové. Přesto však i u nás žijí děti vychovávané dvěma maminkami nebo, i když méně často, dvěma tatínky.

Většina dětí, které jsou v ČR vychovávány rodiči stejného pohlaví, pochází z předchozích heterosexuálních manželství svých rodičů. Některé lesbické ženy volí možnost umělého oplodnění, které je však v našich podmínkách oficiálně dovoleno pouze heterosexuálním párům, a proto ženy za touto možností buď cestují do zahraničí, nebo se ve výjimečných případech podaří standardní postup nějak obejít. Oficiální statistiky a data vypovídající o počtech dětí žijících v gay rodinách u nás neexistují a nebyly provedeny ani validní sociologické výzkumy, které by se tímto fenoménem zabývaly. Výjimkou je snad práce Jaroslavy Talandové (1997), která provedla sociologický výzkum uvnitř pražské lesbické komunity, ve kterém kombinovala kvantitativní a kvalitativní výzkumné techniky. Talandová dospívá k závěru, že problematika mateřství není v lesbické komunitě tématem okrajovým a mnoho žen z jejího vzorku artikulovalo touhu v budoucnu dítě vychovávat. Nejčastěji ženy uváděly možnost umělého oplodnění či pohlavní styk s mužem, kterého znají.

V následujících odstavcích představím argumenty, které proti sobě stojí při debatách o tom, zda jsou gayové a lesby vhodnými rodiči, jinými slovy zda hraje sexuální orientace rodičů při výchově dětí nějakou roli. Jednotlivé pozice budou konfrontovány s výsledky psychologických a sociologických výzkumů, které byly doposud o rodinách gayů a leseb provedeny. Jsem si vědoma toho, že je velmi obtížné transformovat tak složité a komplexní vztahy jako rodič-dítě do adekvátních měření. Výzkumy, které budu na následujících stranách prezentovat, byly publikovány v uznávaných odborných časopisech a používají standardní metodologické výzkumné postupy svého oboru.

Odpůrci homosexuality přicházejí často s argumenty, které mají své zázemí v tradičně konzervativním předporozumění světu a jeho uspořádání. Od snadno vyvratitelných přemýšlení o tom, zda jsou homosexuálové duševně zdraví, či zda jim zázemí rodiny neumožní beztrestné zneužívaní svěřených dětí, se pozornost přesouvá spíše k diskusím o tom, nakolik je pro vývoj dítěte jediným zdravým a přijatelným prostředím heterosexuální rodina. Jsou artikulovány obavy z toho, že pro děti vychovávané v jednopohlavních párech bude homosexualita jejich rodičů bolestivým stigmatem. Tento aspekt je však spíše problémem společenské netolerance, nikoliv handicapem samotné homosexuální orientace či homosexuálních aktérů.

Většina dosud realizovaných výzkumů vzešla z obav a pochybností soudů rozhodujících o svěření dítěte po rozvodu heterosexuálního manželství v případě, kdy mělo být dítě svěřeno homosexuálnímu rodiči, či páru. Výzkumy se doposud soustředily převážně na rodiny lesbických matek, kterým byla srovnávací skupinou buď rodina svobodných heterosexuálních matek, nebo klasická heterosexuální rodina se dvěma rodiči (Patterson 2000). Výzkumy zabývající se rodinami gay mužů takřka neexistují. To vyplývá patrně z toho, že většina dětí je po rozvodu stále přidělována do péče matky, a proto si lesbické ženy výrazně častěji než homosexuální muži přinášejí do svých pozdějších vztahů děti z předchozích manželství. Také v případě osvojení do vlastní péče se má stále zato, že žena je k výchově dětí "přirozeně" lépe vybavena, a proto jsou častější případy, kdy je dítě osvojeno lesbickým párem než párem gay mužů. Většina dosavadních výzkumů se zaměřovala na rodiny s dětmi z předchozích heterosexuálních manželství nebo na lesbické rodiny, kde jedna z matek byla uměle oplodněna. Rodiny s adoptovanými dětmi zatím zůstávají sociálními vědci nepovšimnuty.

Výzkumy gay rodin ukazují diverzitu rodinných konstelací se dvěma základními modely, kterými, jak už jsem zmínila, jsou rodiny s dětmi narozenými v předchozích heterosexuálních manželstvích a rodiny, kde se děti narodily či byly adoptovány poté, co rodiče navenek deklarovali svoji homosexuální orientaci. V prvním případě soudní autority při zvažování, komu svěřit dítě do péče po rozpadu heterosexuálního manželství, vznášely obavy, že lesbické matky mohou svou nepřiměřenou maskulinitou nezdravě působit na vývoj dítěte. Tyto domněnky se žádným z výzkumů nepotvrdily a výpovědi lesbických matek ohledně jejich genderové role nebyly v rozporu s výpověďmi žen heterosexuálních. Stejně jako se nijak významně nelišily jejich názory a motivace k mateřství (Patterson 2000). Soudy při svém rozhodování také vyjádřily obavu, že lesbické matky nebudou svým dětem schopny zajistit dostatečně častý kontakt s jejich biologickými otci. Ani tato domněnka se nepotvrdila a naopak se ukázalo, že lesbické matky svým dětem po rozvodu umožňují kontakt daleko častěji než ženy heterosexuální.

Další častý bod, který se v souvislosti se zvažováním možnosti gay rodičovství objevuje, je obava, zda bude gay pár moci poskytnout přiměřené vzory mužských a ženských rolí, které jsou tradičními očekáváními stále považovány za jediné zdravé rozdělení rolí v rodině. Role maskulinní je přitom jasně vázána na osobu biologického muže, tedy osobu s penisem, a role femininní na biologické ženy, tedy osoby s vaginou. Porušení této klasické komplementarity mužského a ženského prvku zavdalo k obavám o zdravý vývoj sexuální orientace dětí, genderové identity a vnímání genderových rolí. Ani v této oblasti výzkumy dosud nenaznačují žádný významný rozdíl. Kirkpatrick (1981) konstatuje, že v sebeprojektivních testech nebyly nalezeny žádné rozdíly mezi dětmi homo- a heterosexuálních rodičů a obě skupiny se tedy identifikovaly v souladu se svým biologickým pohlavím. Děti se také nelišily ve volbě oblíbeného televizního programu, televizního hrdiny, oblíbené hry či hračky, které byly v obou skupinách v souladu s konvenčními preferencemi (Green 1978). Určité jemné rozdíly byly zaznamenány v případě rodin lesbických matek, kdy se zdá, že tyto matky u svých dcer tak úzkostlivě nelpěly na genderově stereotypních hrách a hračkách a jejich dcery si například hrály i s autíčky či nářadím (Stacey 2001). Lesbické matky také častěji inklinovaly k sympatiím s feminismem. Častěji než gay otcové lesbické matky deklarovaly pozitivní dopady výchovy v homosexuální rodině, která podle nich vede děti k větší empatii a toleranci k rozdílnostem (Patterson 2000). V celkovém porovnání se děti vychovávané v gay rodinách nelišily od dětí z heterosexuálních rodin ani ve volbě oblečení, v otázkách budoucího povolání či v představách o rozdělení rolí v domácnosti (Patterson 2000; Stacey 2001). Lesbické matky artikulovaly (v porovnání s rozvedenými heterosexuálními matkami) větší starost o to, aby jejich dcery měly ve svém okolí možnost interakce s dospělými muži. Sociální sítě lesbických matek proto zahrnovaly jak ženy, tak muže, čímž byly dětem zabezpečeny přiměřené rolové identifikační vzory. Obecně se dá říci, že rodiny gay rodičů nežijí sociálně izolovaně, ale udržují živý kontakt jak s generací prarodičů, tak s jinými dospělými příbuznými a přáteli (Kirkpatrick 1981).

Tvrzení, že homosexuální rodiče budou sexuálně obtěžovat své děti, více vypovídají o homofobních společenských postojích než o konkrétní realitě gay rodin. Stále platí, že naprostá většina dospělých, kteří jsou pachateli sexuálního zneužívání, jsou muži, proto je také logicky velice nepravděpodobné, že by k sexuálnímu zneužívání docházelo v rodinách se dvěma matkami. Podobně výzkumy neprokázaly větší pravděpodobnost sexuálního zneužívání v rodinách homosexuálních mužů (Harris, Turner 1985).

Jak jsem již zmínila, většina výzkumů se soustředila na děti lesbických matek. Těch několik málo výjimek soustředěných na rodiny gay otců dochází v podstatě ke shodným mnohokrát opakovaným konstatováním, že nenachází žádný významný rozdíl v porovnání s rodinami heterosexuálními. Mírné rozdíly jsou shledávány v ekonomickém zázemí zkoumaných rodin, kdy se domácnosti se dvěma otci ukazují být domácnostmi s výrazně vyššími příjmy. Na rozdíl od lesbických matek gay otcové své děti vedou k více genderově tradičním hrám a hračkám (Harris, Turner 1985).

Co se týče sexuální orientace dětí vychovávaných v homosexuálních rodinách, až donedávna výzkumy neukazovaly žádnou souvislost mezi homosexualitou rodičů a případnou homosexuální orientací jejich dětí. Výzkumníci se shodovali v tom, že naprostá většina dětí gay rodičů se později identifikuje jako heterosexuální a inklinuje tedy také k navazování výhradně heterosexuálních partnerských vztahů. Diskusi na toto téma poněkud rozvířil výzkum americké socioložky Judith Stacey, která v minulém roce publikovala v prestižním americkém sociologickém časopise přehledovou stať zaměřenou právě na výzkumy rodin gayů a leseb. Stacey konstatuje, že respektované a důvěryhodné sociálněvědní studie jasně indikují, že gayové a lesby jsou stejně schopnými, efektivními a úspěšnými rodiči jako heterosexuálové. Výzkumy dle ní potvrzují, že děti gay rodičů jsou emočně prosperující, sociálně přizpůsobené a ve vzdělání a sociálním kontaktu přinejmenším tak úspěšné jako děti heterosexuálů. Stacey naznačuje určité jemné odlišnosti, které podle ní hovoří ve prospěch dětí vychovávaných lesbickými matkami. Tyto děti se ve srovnání s referenční skupinou ukázaly být více empatické, méně konfliktní a problémové ve škole, zdatnější v komunikaci. Dcery lesbických matek se dle výsledků výzkumu oblékají a hrají si způsobem, který je méně zakotven v tradičních rolových stereotypech o tom, jaká by měla děvčata být. Děvčata vyjadřovala větší aspirace k genderově netradičním povoláním. Naopak chlapci vykazovali menší tendence k agresivním násilným hrám, byli matkami podporováni k tomu, aby své emoce spíše vyjadřovali než potlačovali. Zatímco děti heterosexuálních rodičů ve zkoumané věkové skupině výrazně častěji svůj volný čas trávily s dětmi stejného pohlaví, děti lesbických matek si podle výsledku výzkumu častěji hrály a přátelily se s dětmi stejného i opačného pohlaví (Patterson 2000).

Poněkud choulostivým bodem ve výzkumu Judith Stacey je její zjištění, že děti lesbických matek častěji v průběhu svého dospívání zpochybňovaly svoji sexuální orientaci, respektive nebraly za samozřejmé, že by jejich orientace automaticky musela být heterosexuální. Stacey konstatuje, že většina těchto dětí později zakotvila ve vztazích heterosexuálních, nicméně nebraly tuto alternativu jako jedinou možnou a představitelnou. Toto zjištění je silným argumentem všem těm, kteří homosexualitu považují za něco ne-normálního, a tedy nežádoucího, protože potom by jakákoli možnost zvýšení pravděpodobnosti jejího výskytu měla být eliminována. Jestliže však přijmeme homosexualitu a homosexuální orientaci jako legitimní alternativu na škále sexuálních a erotických preferencí, potom by nás zvažování toho, jakého partnera a jakou formu vztahu si pro sebe vybereme, nemělo znepokojovat. Nicméně naprostá většina výzkumů konstatuje, že homosexuální orientace rodičů rozhodně nezvyšuje pravděpodobnost homosexuality jejich dětí.

V souvislosti s výchovou dětí v homosexuálním páru se také často objevuje námitka, že tato rodinná konstelace bude pro děti tíživým stigmatem. Výzkumy opakovaně ukazují, že děti gay rodičů nevnímají žádné výraznější problémy ve vztazích se svými vrstevníky a většinou se samy považují za oblíbené v kolektivu. Ke stejnému poznání ohledně vrstevnických vztahů dětí gay rodičů dospívají také dospělí pozorovatelé, kteří je hodnotí jako nijak se neodlišující od srovnávací skupiny dětí heterosexuálních rodičů (Patterson 2000).

Existující studie se ale nezaměřovaly jen na samotné děti vychovávané v jednopohlavních párech, ale reflektovaly také charakter a dynamiku samotného partnerského vztahu. Ani zde nebyly nalezeny významnější rozdíly v žádné z položek měřících kvalitu partnerského vztahu. Ze zjištění vyplynulo, že gay a lesbické páry považovaly za důležitý indikátor kvality partnerského vztahu pocit rovnoměrné distribuce moci uvnitř vztahu. Jelikož žijeme ve společnosti, kde jsme stále zvyklí uvažovat v "přirozeně" komplementárních dichotomiích mužskosti a ženskosti, promítáme tato očekávání i do vztahů mezi dvěma muži či dvěma ženami. Odtud rozšířený názor, že v homosexuálním páru vždy "jeden(a) dělá ženskou, druhý(á) chlapa". Kurdek (1995) konstatuje, že v každodenní realitě gay a lesbických vztahů existuje stereotypní rozložení tradičně ženské a mužské role jen velmi zřídka.

Závěrem lze říci, že výsledky dosavadních výzkumů nepotvrdily žádnou z obav, které byly v souvislosti s výchovou dětí v jednopohlavním páru vzneseny. Výzkumy neshledaly žádné významné rozdíly co se týče sebehodnocení dětí, jejich emoční vyrovnanosti či sociálního přizpůsobení (Stacey 2001). Jinými slovy děti vychovávané dvěma maminkami či dvěma tatínky se nijak významně nelišily od dětí vychovávaných v rodinách heterosexuálních. Toto konstatování budiž útěchou těm, kteří považují heterosexuální model rodiny a formy chování v něm předávané za následováníhodný ideál. Mohu-li si na závěr dovolit názor spíše osobní, domnívám se, že rozvolňování tradičních konceptů maskulinity a femininity ukazuje, že mužskost a ženskost jsou - spíše než ontologicky dané identity - role, které ve společnosti hrajeme. Každý máme schopnost naučit se hrát obě role, pouze výchovou a socializačními tlaky jsme povzbuzování k tomu, abychom v sobě jednu roli posilovali a přítomnost druhé potlačovali. Takto jasně polarizované identity mohou být některým z nás za určitých okolností výhodou a samozřejmostí přehledně uspořádávající naši každodenní interakci, mnoha jiným však skýtají spoustu starostí a útlaku. Jakkoli se ukazuje, že gay rodiny v těchto dichotomiích také do jisté míry operují, budiž nám například některé rodiny lesbických matek s hravým rozvolněním a promísením daných rolí pozitivním nasměrováním do budoucnosti.

Literatura:

Green, R. 1978. Sexual Identity of 37 Children Raised by Homosexual or Transsexual Parents. American Journal of Psychiatry, 135: 692-697.
Kirkpatrick, M., Smith, C., & Roy, R. 1981. Lesbian mothers and their children: A comparative survey. In American Journal of Orthopsychiatry, 51: 545-551.
Kurdek, L. A., 1995. Lesbian and Gay Couples. In A. R. D'Augelli & C. J. Patterson (eds.) Lesbian, Gay and Bisexual Identities Over the Life Span: Psychological Perspectives. New York: Oxford University Press.
Patterson, Ch. J., 2000. "Family Relationships of Lesbians and Gay Men" In Journal of Marriage and the Family 62: 1052-1069.
Stacey, J. 2001 (How) Does the Sexual Orientation of Parents Matter?," April American Sociological Review (ASR),
Talandová, J. 1997. Sociální postavení lesbických žen. L- klub Lambda: Praha.


Článek byl převzat se svolením autorky ze sborníku přednášek Ženská práva jsou lidská práva, vydaného Nesehnutím Brno v roce 2002.