L-ženy

"Patrišu" jsem poprvé slyšela před 4 roky na Vltavě a i když mě povídání slečny redaktorky tenkrát k smrti nudilo, sytý, vemlouvavý a vášnivý hlas mi utkvěl v uchu na dlouho.

"Ledová královna z pekla", jak ji nazval jeden americký hudební kritik, se narodila roku 1955 v Chicagu a se svou přítelkyní, muzikoložkou Marthou Feldman, zde žije i dnes. Otec Patricie hrál na saxofon v kapele Glenna Millera, a nejspíš ovlivnil i její lehce staromilecký vkus - odmalička poslouchala Sinatru, Judy Garlandovou a Shirley Horn, Beatles a Rolling Stones nesnášela a teprve na střední škole vzala na milost alespoň Milese Davise a Joni Mitchellovou.

Po studiu klasického klavíru a psychologie na University of Iowa se roku 1984 vrátila do Chicaga, kde začínala v barech a zakouřených klubech, a už za pět let vlastním nákladem vydala první album, Split.

První velký úspěch jí přineslo až třetí album Cafe Blue (1994), na kterém Patricia hraje a zpívá nejen klasické jazzové standardy, ale i vlastní písničky. Dalším zlomem bylo album Verse (2002, Blue Note), které od první do poslední noty obsahuje původní skladby. Patricia přitom není jen dobrá skladatelka, skvělá instrumentalistka, ale i výborná, často hodně ironická textařka. Její poslední album Mythologies (2006), soubor písní na motivy Ovidiových "Metamorfóz", sice zdánlivě naznačuje, že se z Patricie stává děsná intelektuálka (která se navíc chystá od podzimu důstojně vyučovat na University of California v Berkeley), ale nebyla by to ona, kdyby tu ironii nedostala i sem.

Že jsem ji šoupla mezi L-ženy by jí snad nevadilo, protože po všech těch rozhovorech na téma lesba v jazzu už sama říká: "Začínám si myslet, jesli mě to, že jsem gay, neproslaví natolik, že bych se mohla finančně zajistit do budoucnosti." :D

mp3:
Morpheus ~ ochutnávka z Mythologies (2006)

další info:
oficiální stránky
wikipedia
rozhovor