Blok, komentáře

Před půl rokem mi zemřela partnerka. Byly jsme registrované a vychovávaly spolu syna. V souvislosti s její postupující nemocí a následně úmrtím jsem se dostávala do všemožných situací, kdy jsem musela naši situaci řešit s nejrůznějšími lidmi a institucemi. O maximální podpoře rodiny a kamarádů mluvit nemusím... že jsou moji blízcí a nejbližší skvělí, je jasné :-) Podpora na formálnější úrovni ale už tak samozřejmá není...

Za to, že jsem měla neskutečné pochopení v práci a šéf mi umožnil uspořádat si pracovní dobu tak, aby byla plně podřízena partnerčiným potřebám, jsem byla vděčná, ale nepřekvapilo mě to. Věděla jsem, že pracuji v lidsky (nejen) výborné firmě.

V rámci možností nám vyšli vstříc i ve školce. Jednak co se příchodů a odchodů týče; a ke konci partnerčina života tam párkrát (navzdory striktním pravidlům, že „s nudlí fakt ne“) nechali syna, přestože byl dost nakřáplý. Věděli, že partnerka je na pár dní doma z hospicu a může to být už naposledy...

To, že mi primářka ARO oddělení v noci po partnerčině velmi náročné (a tenkrát úspěšné) operaci naprosto nadstandardně ochotně poskytovala informace o jejím stavu telefonicky (oficiálně se to nesmí), mě regulérně dojalo. Slova „právě jsme ji probudili z umělého spánku a hned se začala shánět po mobilu, aby vám zavolala, ale na ARO nejsou mobily povolené, tak jsem jí slíbila, že Vám to alespoň vyřídím“, nikdy nezapomenu.

Když jsem začaly spolupracovat s Hospicem u sv. Alžběty (poprvé jsem se tam šla předběžně domlouvat začátkem září 2012, tedy necelý měsíc po Prague Pride), ptala se mě paní na „duchovním supportu“ starostlivě, zda je syn biologicky můj nebo partnerky. „Víte, mě to nikdy nedošlo, až teď, jak byl v Praze ten průvod a v televizi o tom někdo z nich mluvil, že partneři rodičů v homosexuálních svazcích nemají vůbec žádná práva na děti, které vychovávají. No to je hrozný. Ty děti můžou klidně skončit v ústavu, když se s biologickým rodičem něco stane. Doteď jsem to vůbec nevěděla... Vůbec mi to nedocházelo...“.

Ke konci, když byla partnerka v hospicu hospitalizovaná (střídavě doma a tam), chodila nám podporu vyjadřovat i jedna ze tří tamních řádových sester (zbytek pracovníků je civilní) s tím, že nám fandí – celkově, jako páru. (O hospicu a hospicové péči obecně bych mohla spát nekonečné ódy v samostatném článku... Fakt mě ten svět a přístup uchvátily).

To pravé překvapení ale nastalo až po partnerčině smrti.

Sociální pracovnice v hospicu, která mi dávala instrukce ohledně dalšího postupu na úřadech, mě začala přesvědčovat, že mám nárok na vdovský důchod. Nechtěla věřit tomu, že na něj fakt nárok nemám, když jsme byly s partnerkou zaregistrované. „To přeci není možné, a k čemu potom ta registrace je? Já jsem si dokonce myslela, že by mohl váš syn dostávat i sirotčí důchod...“

Notář, s nímž jsem řešila závěť, tvrdil, že invalidní důchod zpětně zaslaný partnerce za několik měsíců, který ale už nestihla přebrat, mám nárok přebrat já a nemusí být předmětem dědického řízení. „Když to mohou přebrat manželé, tak snad můžete i vy jakožto registrovaná partnerka“, povídá. Nezdálo se mi to (když nemám nárok na vdovský důchod, proč bych měla mít nárok na převzetí invalidního důchodu?), tak ještě dohledal aktuální znění příslušného zákona na internetu. „Aha, fakt to tady není. To jsem si teda myslel, že máte víc práv...“.

Dobře to potom shrnula moje kamarádka, ke které jsem si nedávno jela na pár dní odfrknout. Už nevím, jak na to došla řeč, ale také byla přesvědčená, že syn bude mít nárok sirotčí důchod. Když jsem jí stručně vysvětlila, že defakto jediné, co registrované partnerství řeší, je dědictví a podávání informací v nemocnici, byla regulérně v šoku. „Cože? Já jsem si myslela, že to je stejný jako manželství, akorát bez těch dětí. Mně bylo divný, proč pořád chcete rozšiřovat práva, když už je skoro všechna máte. Ale vy vlastně nemáte nic...“

Trefila hřebíček na hlavičku a vystihla jev, na který jsem teď narážela často: Lidé jsou tolerantní. Často berou jako samozřejmé, že registrovaní partneři mají stejná práva jako manželé. Když se pak dovědí, jaká je skutečnost (že nemají práva vlastně žádná), nechtějí věřit...