Blok, komentáře

Médii dnes proběhla zpráva o tom, že ministerstvo práce a sociálních věcí poprvé v historii ČR svěřilo dítě do péče registrovanému páru. Jedná se o svěření do pěstounské péče (registrovaná osoba dle zákona adoptovat dítě nesmí) a oficiálně pouze jednomu z partnerů (registrovaným párům dle zákona pěstounství povoleno není). I tak je to ale převratné, neboť vše probíhalo transparentně, nikdo nic netajil a ministerstvo rozhodnutí učinilo s plným vědomím, že dítě bude vyrůstat v homosexuální rodině.

Jedná se o dítě s kombinovaným postižením, kterému hrozil možná doživotní pobyt v ústavu (žádná jiná rodina se pro něj doposud nenašla). Z mého pohledu - a troufnu si tvrdit, že i z pohledu širšího – se tedy jedná o skvělý počin, oba partneři i zaslouží obdiv a dítě má šanci zařadit se do normálního života alespoň tak, jak mu dovolí jeho zdravotní stav. Ta další bariéra – ústav – padla.

Co mě ale na celé věci zarazilo, je reakce předsedy Asociace náhradních rodin České republiky Aleše Dietricha, který celý případ interpretuje úplně opačně. Nevnímá to tak, že dítěti byla dána šance a homosexuální pár, který si ho vzal do péče, zbořil jednu obrovskou bariéru, která mu bránila zařadit se do normálního života – bariéru jménem ústav.

Vnímá to naopak tak, že mu homosexuální pár ke zdravotnímu handicapu přidal ještě handicap sociální. Cituji: "Obecně si myslím, že děti vyrůstající v ústavech si již s sebou nesou handicap a umístěním do takových rodin získávají handicap navíc. Jakýkoli další handicap je pro toto dítě problémem."

Popravdě řečeno - nejsem schopná se do pana Dietricha vžít. Ať se snažím, jak se snažím, nejsem schopná v jeho postoji vidět nic jiného, nežli předsudky. Předusdky tak silné, že je povýšil nad zájem dítěte. Ať se snažím, jak se snažím, nenacházím jediný objektivní argument, který by v mých očích legitimizoval názor, že je pro dítě lěpší ústav nežli individuální (a snad i milující) péče byť netradiční rodiny.

Zdroj: idnes.cz